V podzemí slov se mnohdy skrývají i zajímavé informace z historie. Z běžně užívaných českých slov či ustálených slovních spojení se dají vyčíst příběhy o zvyklostech našich předků, historických událostech i skutečných lidech. Pojďme si tak pár takových historek z podzemí slov vyprávět.
Grázlové a dacani, kteří řádí jak černá ruka
Zajímavý příklad výše uvedeného představuje třeba slovo grázl. Původně šlo totiž o vlastní jméno (proprium) a to se v rámci vývoje češtiny (procesem zvaným apelativizace proprií) stalo obecným jménem (apelativem). Jan Jiří Grasel, který žil na počátku 19. století na jižní Moravě, byl vyhlášeným loupežníkem a vrahem. Jeho nedobrá pověst přitom způsobila, že se jeho jméno v češtině ujalo jako synonymum darebáka.
Obdobně se mimochodem do češtiny dostal i dacan – vylomeniny tohoto proslulého hrubiána zapříčinily, že jeho jménem dodnes nazýváme nevychovance a burany.
Další příběh, který se zaryl hluboko do podzemí slov, se týká tajné srbské teroristické organizace, která byla založena roku 1911. Ta sdružovala zejména srbské radikální nacionalisty a mimo jiné se zúčastnila i atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este v Sarajevu 28. června 1914. Když vám řeknu, že se tahle teroristická skupina jmenovala Černá ruka, asi už vám bude jasné, jak se otiskla do českého jazyka – vzniklo podle ní přirovnání řádit jako černá ruka.
Pověrčivost jako podhoubí češtiny
V českém jazyce je zakódovaný i fakt, že naši předkové bývali přehnaně pověrčiví. Vezměme si třeba sloveso sýčkovat, které má svůj původ právě v lidové pověře. Sýčkovo houkání totiž bývalo podle lidového přesvědčení předzvěstí něčeho zlého, nejpravděpodobněji smrti.
A podobný důvod má i to, proč si v češtině přejeme štěstí bizarně morbidním frazémem zlom vaz. Opět to souvisí s tím, jak byli naši předkové pověrčiví. Báli se, že pokud vyřknou nahlas nějaké přání, přinese jim to smůlu a dané přání se nevyplní. Proto si vždy raději navzájem přáli pravý opak.
Historky z francouzských tržnic
Ač se to jeví dost nepravděpodobně, podzemí českého jazyka obsahuje i příběhy z mnoha jiných zemí. Chodíte třeba rádi na bleší trhy? Slovní spojení, které dnes označuje trh, kde soukromé osoby prodávají starožitnosti, použité věci a spoustu dalšího zboží, bylo poprvé použito ve Francii (marché aux puces) a označovalo malé špinavé trhy plné blech a jiného hmyzu. Celé to vzniklo tak, že zdejší panovníci či šlechtici tu a tam darovali svým poddaným oblečení a ti s ním mohli dále obchodovat. Jenže spolu s obnošenými šaty se často mezi lidmi přenášeli i rozliční paraziti.
Když nemáme čisté svědomí, víme, že nejsme bez viny, a proto se obáváme ostudy, říkáme zase, že máme máslo na hlavě. I tohle ustálené slovní spojení pochází z Francie. Někdy v 15. století tady totiž trhovkyně prodávající máslo nezřídka šidily své zákazníky – třeba ho nastavovaly něčím méně kvalitním, aby to vypadalo, že ho je víc. A vždycky když se jim na tuhle levárnu přišlo, následoval krutý trest: daná trhovkyně si musela dát ošizené máslo na hlavu, a to na přímém sluníčku. S máslem na hlavě pak musela podvodnice potupně stát na pranýři, kde se jí před zraky veřejnosti pomalu máslo na hlavě roztékalo. Byla tak zostuzena a zároveň přišla o svoje zboží.
Drakonické lynčování
Další otisk zahraniční historie máme v češtině v ustáleném slovním spojení drakonické opatření, kterým vyjadřujeme nějaké velice neúprosné, až kruté ustanovení. To totiž vzniklo podle jména přísného aténského zákonodárce Drakóna.
A obdobně se do češtiny dostala i slova označující nezákonné potrestání (údajného) pachatele anonymním davem. Řeč je o výrazech jako lynč a lynčovat, které mají svůj původ v příjmení Lynch – nejspíš podle plukovníka Charlese Lynche, který byl ve 2. polovině 18. století velitelem střeleckého praporu ve Virginii a proslul tím, že k likvidaci protivníků používal extrémně kruté metody.
Domácí události zakořeněné v podzemí slov
Čeština však samozřejmě ukrývá i spoustu historických souvislostí z našich končin. Víte například, proč se desetikoruně někdy říká pětka? Původ tohoto zdánlivě nesmyslného označení sahá do roku 1892. Tehdy proběhla rakousko-uherská peněžní reforma, v rámci které se u nás začaly používat místo zlatek a krejcarů koruny. Lidé si přitom nové ceny pro lepší přehled přepočítávali na starou měnu a desetikoruna měla hodnotu pěti zlatých. Právě proto jí říkali pětka a ono to v češtině přetrvalo až do dnešních dnů.
Když jsme překvapení či udivení, můžeme zase dnešní češtinou zvolat panenko skákavá. A i tenhle frazém v sobě ukrývá zajímavý střípek z české minulosti. Základem tohoto slovního spojení je obraz Panny Marie Pomocné, který visíval na oltáři kaple v obci Skoky na Žluticku. Výklady původu tohoto ustáleného slovního spojení jsou dva. Ten prozaičtější říká, že říkáme panenko skákavá jednoduše podle tohoto obrazu – obracíme se zkrátka tímto zvoláním na Pannu Marii, a to v konkrétní podobě, která byla k vidění právě v obci Skoky (obrazu se říkalo panenka skokovská, z čehož se mohl frazém panenko skákavá časem vyvinout). Druhý výklad je pak zajímavější – dost možná vzniklo ustálené zvolání panenko skákavá podle toho, že byl zmíněný obraz umístěn na pohyblivém závěsu, díky čemuž se návštěvníkům skokovské kaple zdálo, že Panna Marie zázračně skáče. Obec Skoky už dávno zanikla, ale v češtině žije díky frazému dál.
Notoricky známá je pak informace o tom, že českému úsloví dopadnout jak sedláci u Chlumce dala vzniknout porážka povstání českých sedláků proti vrchnosti v bitvě u Chlumce, k níž došlo v březnu 1775. Nebo že když vám někdo řekne máš řečí jak Palackej, odkazuje to k historikovi Františku Palackému, který sepsal podrobné dějiny našeho národa, byl známý svými obsáhlými projevy a prý měl taky fotografickou paměť a ovládal 11 jazyků.
Možná ale nevíte, jak vzniklo ustálené slovní spojení hnus fialovej, kterým častujeme něco, co je nám velmi odporné. V tomto frazému je skryta vzpomínka na dobu těsně po druhé světové válce, kdy nám jako státu zasaženému válkou poskytovala humanitární pomoc Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). Jejím prostřednictvím do našich končin mířilo oblečení a trvanlivé potraviny, včetně podivného prášku, který sloužil pro přípravu šumivého nápoje. Když jste si takové pití udělali, mělo nevábnou fialovou barvu a jeho chuť si lidé (decentně řečeno) taky příliš nezamilovali. Tomuto nápoji se tak začalo říkat právě hnus fialovej, přičemž tohle úsloví se časem rozšířilo i na další ohavné, odpuzující, prostě hnusné věci.
A co vy? Máte ve své jazykové výbavě nějaké slovo nebo slovní spojení, které často používáte, i když netušíte, kde se v češtině vzalo? Zkuste si jeho původ vyhledat (nebo mi ho napište pod příspěvek). Dost možná se tak dozvíte o zajímavém příběhu, o němž jste dosud neměli páru.
Napsat komentář