Co o nás říkají naše přísloví? Jsme národ moudrých lidí, zbabělců, nebo nesmiřitelných protikladů?

„Charakter, důvtip a duch národa se projevují v jeho příslovích.“ Pokud je tento citát (připisovaný anglickému filozofovi Francisu Baconovi) pravdivý, pak nevím, co si o nás Češích myslet. V naší mateřštině totiž najdeme přísloví, která naznačující naši prozíravost, smysl pro spravedlnost či úctu k práci, ale i podlézavost, sebestřednost nebo oportunismus. A kromě toho existují v češtině i přísloví, která si vzájemně protiřečí. Jsme tedy národem moudrosti, zbabělosti, nebo nesmiřitelných rozporů a protikladů?

Když se mluví o příslovích, pranostikách nebo obecně o frazémech (ustálených slovních spojeních), říká se, že jsou to prvky jazyka, které uchovávají moudrost našich předků. Generace a generace lidí, kteří tady byli před námi, zkrátka postupně nabyly cenných zkušeností a ty dodnes nejsou zapomenuty – prostřednictvím frazémů se dají vyčíst z češtiny.

Moudrá přísloví, která nám lichotí

Řada našich přísloví opravdu moudrá je. Čeština má např. nade vši pochybnost pravdu v tom, že:

• co jsi z úst vypustil, to ani párem koní nedostaneš zpět,
• bez práce nejsou koláče,
• boží mlýny melou pomalu, ale jistě,
• komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí,
• žádný učený z nebe nespadl,
• komu se nelení, tomu se zelení,
• lež má krátké nohy,
• jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá,
• kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,
• lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše,
• ryba smrdí od hlavy,
• po bitvě je každý generálem,
• nemusí pršet, stačí když kape,
• malá ryba, taky ryba,
• kdo chce psa bít, hůl si vždy najde, nebo že
• tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.[1]

Pokud bychom v uvedených příslovích a pranostikách hledali v duchu úvodního citátu české národní vlastnosti, vyšli bychom z toho vcelku pozitivně. Jsme národem pracovitým (protože víme, že bez práce nejsou koláče, a že komu se nelení, tomu se zelení) i skromným (protože se řídíme tím, že nemusí pršet, stačí když kape, že lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše a že malá ryba je taky ryba) a máme smysl pro spravedlnost (věříme, že kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá, a že boží mlýny melou pomalu, ale jistě).

Jsme zbabělí, nemorální a sebestřední?

Jenže pak v češtině existují i frazémy, které na náš národ z určitého pohledu moc dobré světlo nevrhají. Jeden z nich říká: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Nenaznačuje to, že jsme poddajní a máme tendenci k přehnané loajalitě vůči mocným? Že nemáme dostatek odvahy stát si za svými hodnotami a radši se podřizujeme? Že býváme ochotní přizpůsobit své názory a chování tomu, co preferují lidé nad námi?

Podobně může vyznívat i přísloví „kdo chce s vlky žíti, musí s nimi výti“. Vyznáváme my Češi oportunistickou myšlenku, že je třeba přizpůsobit se za jakoukoliv cenu skupinovým normám (i za cenu ztráty vlastní integrity nebo morálních zásad, tolerování nespravedlnosti či nečestného jednání)?

Přísloví „bližší košile nežli kabát“ zase můžeme interpretovat tak, že míváme sklony k sebestřednosti, nejsme solidární či empatičtí a často upřednostňujeme vlastní zájmy před širšími společenskými hodnotami.

Není to tak zlé – záleží na perspektivě

Domnívám se, že k sobě nemusíme být tak přísní. Zmíněná přísloví se totiž dají interpretovat i tak, že to pro náš národ vyznívá přece jen lichotivěji. Možná že když vyjeme s vlky, nemusíme při tom nutně zahodit svoje názory a hodnoty. Třeba se pachtujeme s šelmami jen na oko (abychom mezi nimi přežili), zatímco ve skutečnosti si myslíme své a třeba i pomalu osnujeme plán, jak se predátorů zbavit. A když říkáme, že košile je bližší než kabát, možná tím myslíme, že nechceme řešit hlouposti, které stejně nemůžeme ovlivnit – radši se staráme o své blízké a o důležité věci, které přímo ovlivňují naše životy.

Záleží zkrátka na úhlu pohledu. Národ se skládá z jednotlivců, takže jeho vlastnosti utváří každý z nás. I čeština, která je naší nedílnou součástí, nám přitom dává dostatek příležitostí, abychom byli národem dobrým. Ať už pestrou sbírkou moudrých frazémů, nebo zajímavou nabídkou víceznačných přísloví, jejichž vyznění závisí na tom, kdy a jak je používáme.

Přísloví, která si odporují

Otevřenost češtiny různým přístupům je ostatně výborně vidět i v tom, že v našem jazyce existuje celá řada přísloví, která si vzájemně protiřečí. Když se tak dostaneme do nějaké problematické situace, můžeme se často svobodně rozhodnout, jakou ze dvou příslovečných cest se vydáme:

• Dvakrát měř, jednou řež. × Kdo dlouho vybírá, ten přebere.
• Ráno moudřejší večera. × Co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítřek.
• Líná huba, holé neštěstí. × Mluviti stříbro, mlčeti zlato.
• Vrána k vráně sedá. × Protiklady se přitahují.
• Risk je zisk. × Kdo nic nedělá, nic nezkazí.
• Kdo šetří, má za tři. × Peníze budou, my nebudem.

Život zkrátka není černobílý, všichni lidé nejsou stejní a na většinu situací neexistuje jedno univerzální řešení. Tak se podle toho chovejme – berme vždy v úvahu širší kontext, zvažujme okolnosti, hledejme rovnováhu mezi extrémy a respektujme, že lidé mají různé charaktery, hodnoty, životní zkušenosti i pohledy na svět. Čeština je této otevřenosti světu krásně nakloněna. I když nás totiž výrazně formuje a ovlivňuje, nesvazuje nás. Vše máme ve vlastních rukou.

[1] Podobně poučné pro nás mnohou být i pranostiky – třeba o tom, že „máj chladný a deštivý, pro stodoly je příznivý“, že „je-li květen chladný, rok nebude hladný“ nebo že „májový deštíček – úrody tatíček“. Skrze tyto frazémy se na nás naši předkové obracejí z dávné minulosti, aby nám předali svou zkušenost s počasím a zemědělstvím: když je v květnu chladněji a deštivo, znamená to obvykle dobrou úrodu. Na tomto místě je ale třeba zmínit, že vinou změny klimatu mohou bohužel některé pranostiky postupně svoji moudrost (resp. pravdivost) ztrácet. Země se zkrátka otepluje, a tak už dnes počasí či na něj navázané zemědělské práce v jednotlivých částech roku nemusejí přesně odpovídat stavu, který panoval za našich předků.