Slova jsou mocná. Třeba taková toponyma (neboli zeměpisná jména) mnohdy mohou za to, že s určitými městy a vesnicemi nechce mít nikdo nic moc společného. Vy byste snad chtěli žít v Držkově, mít příbuzné v Kokotíně nebo pracovat v Močovicích?
Vulgarita, nebo náhoda?
Názvy některých českých měst, městysů, vesnic či jiných sídel zkrátka znějí komicky, nebo dokonce hanlivě. V řadě z takových případů jde ale o nedorozumění. Daná slova se totiž zdají vulgární či legrační až z dnešního pohledu.
Vezměme si třeba takovou Šukačku, což je osada, jež spadá pod vesnici Javorná v jihozápadních Čechách. Dneska byste se možná její jméno styděli vyslovit. Když ale zabrousíte do podzemí slov, můžete se přestat červenat. Zeměpisné jméno Šukačka je totiž údajně odvozené od srbského slova šuka, které označovalo kozu (právě kozy tu prý dříve chovali).
Stejně nevinný je i název Pičína, který se nachází na Příbramsku. V tomto případě totiž kráčí o ves, kterou podle všeho založil nositel jednoho zapomenutého staročeského jména – jistý pan Pieka (nebo chcete-li Píka). Za zmínku pak stojí i Kokotín, jehož název vznikl na základě staročeského slova kokot, které označovalo kohouta. A ani původ názvu obce Držkov, kterou byste našli v okrese Jablonec nad Nisou, nepřipouští senzaci. Zřejmě tady prostě kdysi působil kovář jménem Držislav, familiárně zvaný Držek – lidé pak toto území označovali jako Držekov, což se v souvislosti s dalším vývojem češtiny vyvinulo na – z dnešního pohledu nelichotivé – Držkov.
Konětopy v okrese Praha-východ zase nejsou vesnicí, v níž by lidé z rozmaru, strachu či nenávisti topili koně. Ve skutečnosti jde o místo, které bylo tak bažinaté, že se tam mohl utopit i velký kůň. Název zde tedy funguje i jako varování pro všechny, kteří těmito končinami putují.
Ani obyvatelé Močovic na Kutnohorsku se historicky vzato nemají proč stydět za název svého bydliště. Tohle toponymum totiž vzniklo opět podle běžného osobního jména. Moč, to byla v tomto případě obměna jména Motz. A to vzniklo ze jména Matz, což byla dobře míněná přezdívka člověka jménem Mathias.
Když název hovoří za vše
Jiné podezřele znějící názvy jsou však svým původem přesně tím, čím se zdají být. Když se např. podíváme na etymologii hororově znějícího jména obce Mrchojedy, která se nachází na Domažlicku, zjistíme takřka hrůznou věc. Tenhle název vznikl podle toho, že obyvatelé dané vsi jedli mrtvá těla – ať už lidská, nebo zvířecí. A Hrdlořezy jsou zase opravdu vsí, v níž původně bydleli proslulí rváči (kteří řezali hrdla). Oba zmíněné názvy patří mezi „přezdívková toponyma“, tedy jména, kterými daná místa posměšně nazvali lidé ze sousedství.
Původní význam dalších přezdívkových zeměpisných jmen už je nám dnes poněkud skrytý. Když si ale řekneme, že slovo vila znamenalo ve středověku „blázen“ či „šašek“, dojde nám, že dávní obyvatelé středočeských Vševil byli patrně z velké části pomatenci. Pikantní přitom je, že ani ne kilometr od zmíněné vesničky Vševily se nachází obec Pročevily. A slovo proče znamenalo „další“ či „ostatní“. Ve Vševilách tedy byli všichni blázni a další šašci žili jen kousek odtud.
Původně posměšný název (byť z dnešního pohledu nevinně znějící) má i obec Vrdy na Kutnohorsku. Patrně šlo totiž o vesničku vrdavých (koktavých) lidí čili vrdů (koktů).
Změna je život
Obyvatelé některých obcí se v minulosti kvůli nepěknému názvu svého sídla dokonce uchýlili k jeho úřední změně.
Dnes už nás tak asi nenapadne, že by v Hloubětíně měli žít lidé mdlého rozumu, ačkoliv v původním Hloupětíně, jak se této pražské části říkalo až do počátku 20. století, bylo zřejmě hloupých lidí víc než dost. Středočeský Svatbín zase dává po přejmenování zapomenout na svůj původní název Svrabov, stejně jako na to, že zde patrně v minulosti značná část obyvatelstva trpěla nechvalně známou infekční chorobou zvanou svrab.
Nehledě na etymologii se pak asi nikdo nediví ani tomu, že se pro přejmenování rozhodli i představitelé vesnic jako Malá Lípa na Havlíčkobrodsku (původně Sračkov) nebo Mrákov u Domažlic (kdysi Mrdákov).
Jak už jsem zmínil v první větě tohoto článku, slova mají zkrátka velikou moc. A pro vlastní jména to možná platí dvojnásob, neboť dávají svým nositelům do vínku mnohé vlastnosti – ať už skutečné, nebo zdánlivé (na to je mimochodem dobré myslet, když vymýšlíte jména pro své děti).
Nesuďme ale člověka, věc nebo místo podle jména. Nehodnoťme knihu podle obalu. Prostě nezaujímejme striktní stanoviska, aniž bychom danou věc řádně nepoznali a neprozkoumali. Jak jsme si totiž ukázali na podivuhodných názvech českých obcí, mnohdy je skutečnost úplně jiná, než se na první pohled zdá, zatímco jindy se věci mají přesně tak, jak vypadají. Kterému případu však zrovna stojíme tváří v tvář, to je vždycky potřeba posoudit individuálně.
Až tak budete mít příště neblahý pocit, že máte namířeno přímo do Kokotína nebo Pičína, zkuste se nad svou cestou ještě zamyslet. Třeba dojdete k tomu, že přesně takový cíl je pro vás tím pravým – i když na první pohled vypadá nevlídně.
Napsat komentář