Přes území spisovné češtiny se na počátku dvacátých let jednadvacátého století přehnala bouře. Její nezkrotná síla zasáhla hranolky a štrúdl. O co kráčelo a proč si za to můžeme sami, na to se podíváme na následujících řádcích.
Bouřlivou metaforou podaný úvod tohoto článku má vcelku jednoduchý překlad. Někdy v první polovině roku 2023 uznal Ústav pro jazyk český jako spisovné několik výrazů, které dosud považoval za nespisovné.
Hranolka je spisovná a kroužek získal rovnoprávnost
Slovo hranolek ve významu „pokrm z brambor“ získalo rovnocennou variantu – spisovnou se stala i ta hranolka (v ženském rodě), která byla dosud nespisovná.
Co se týče zmiňovaného závinu, jeho označení vycházející z němčiny (štrúdl) se zase do spisovného českého jazyka nově protlačilo i ve variantě štrůdl (s kroužkem nad U).
Pro běžného uživatele češtiny a jeho každodenní praxi jsou vlastně obě tyto změny vítaným zjednodušením. Vždyť je fajn, že existují další slova, u nichž se nemusíme rozhodovat, jak je napsat. Obě verze, které nám v souvislosti s nimi vytanou na mysli, jsou totiž jazykově v pořádku. Přesto uvedené kroky Ústavu pro jazyk český vyvolaly u mnoha jazykových puristů vlnu zděšení, sérii mlácení pěstí do stolu a nevěřícné protáčení očí.
Pravidla, která nesedí
Problém je v tom, že pokud byste chtěli v systému našeho jazyka najít pravidlo, podle nějž se zmíněné výrazy staly spisovnými, nenašli byste jej. Žádné takové pravidlo totiž neexistuje. A pokud byste na ně aplikovali zákonitosti, kterými se čeština jako systém obvykle řídí, došli byste k tomu, že mají nově uznané varianty inkriminovaných slov zůstat nespisovné.
Autoritativní Ústav pro jazyk český se však přece jen rozhodl, že je přeřadí mezi slova spisovná. Proč se tak stalo? Zásluhou (nebo snad vinou?) kooperace tří pojmů – úzu, normy a kodifikace.
Úzus, norma a kodifikace jako hlavní hybatelé
I když je totiž český jazyk takřka dokonalým systémem se složitou, ale jednoznačnou strukturou a pravidly, používáme ho my lidé. A my lidé často chybujeme, nezřídka se chováme iracionálně a leccos si máme tendenci co nejvíc usnadnit. I češtinu tak někdy používáme tak, že to není v souladu s jejími pravidly.
Třeba ty bramborové hranolky. Původně šlo o ten hranolek, protože dostal pojmenování podle svého tvaru (malého hranolu). Jenže hranolky se většinou vyskytovaly v množném čísle, které je pro mužský i ženský rod stejné. A lidé postupem času zapomněli, že jeden kousek téhle pochoutky je ten hranolek, a začali mu nezřídka říkat i ta hranolka. A tak se ta hranolka dostala do tzv. úzu – sféry, která představuje ustálený způsob užívání jazykových prostředků. Úzus zkrátka zahrnuje vše, co jako uživatelé češtiny běžně používáme, bez ohledu na to, jestli je to správné či patřičné.
Nad územ ale bdí norma. Tento pojem označuje jisté kolektivní povědomí (nás uživatelů českého jazyka) o tom, co se říká a píše, resp. jak se to říká a píše správně. Ve sféře normy přitom po dlouhou dobu spočíval pouze ten hranolek. Znamená to, že lidé, kteří se o jazyk zajímají, považovali tento tvar za jediný spisovný, zatímco tu hranolku označovali za chybu.
Postupem času se ale ta hranolka prodrala vlivem velmi frekventovaného používání z úzu i do normy (mnoho lidí ji přestalo vnímat jako chybu a naopak jim tento tvar začal připadat jako naprosto normální a správný). A to už je jasný impuls pro instituci, jako je Ústav pro jazyk český – nastává čas na tzv. kodifikaci. Jejím základem je vědecké zkoumání, které jasně prokáže objektivně existující podobu spisovného jazyka. Jazykovědci zkrátka svými výzkumy zjistili, že ta hranolka už se používá, jako by byla spisovná, a na základě toho ji proto jako spisovnou oficiálně uznali (takové uznání vypadá tak, že se daný slovní tvar objeví ve slovnících, mluvnicích, pravidlech pravopisu a jiných závazných příručkách).
Podobným procesem jako hranolky prošel i štrúdl. K němu už jen stručně: Do češtiny se tohle slovo dostalo z německého Strudel. A začalo se psát s písmenkem Ú, neboť máme v našem jazyce pravidlo, že ve výrazech přejatých z jiných jazyků se dlouhé U píše právě s čárkou. Jenže pak se u českých mluvčích štrúdl natolik zabydlel, až se začal používat i v počeštělé podobě štrůdl (s kroužkem), byť to odporuje výše zmíněnému pravidlu. No a pak štrůdl proběhl mlýnským kolem úzu, normy a kodifikace a máme ho ve spisovném jazyce.
Takhle to zkrátka v jazyce funguje.
A ono to vlastně podobně funguje i jinde. Vezměme si třeba totalitní režimy nebo populistické politické strany. Na jejich počátku může být vznešená či rozumná myšlenka – třeba že jsou si všichni lidé rovni nebo že by se měla vymýtit korupce. Jenže pak se toho chopíme my lidé a všechno může být jinak. Původní ideje se můžou velice snadno ohnout, zdeformovat, nebo dokonce otočit o sto osmdesát stupňů. A v takových případech to nedopadá dobře – jistě vás pár konkrétních případů z dávné i nedávné historie napadá.
To v jazyce je to ve srovnání s tím legrace. Hranolky či štrůdl nás tak nijak zvlášť pálit nemusí, nemyslíte?
Napsat komentář