V České republice žijí necelé dvě stovky lidí, kteří svou cestu životem absolvují s příjmením Brambora, Bramborová či Brambor. Zajímavé přitom je, že tohle jméno se v našich končinách vyskytovalo ještě před tím, než se k nám vůbec dostala plodina zvaná brambory. Jak je to možné? Odpověď se jako obvykle skrývá v podzemí slov.
Kde se u nás vzaly brambory
Ačkoliv jsou dnes pro nás brambory něčím naprosto všedním a domácím, vždycky tomu tak nebylo. Jak je totiž známo, svůj původ mají daleko za oceánem. V Evropě se tak nemohly objevit dřív než po objevení Ameriky v roce 1492.[1] A do českých zemí se dostaly dokonce až v 17. století. Lidé u nás se jich navíc zpočátku docela báli, protože nevěřili, že by tahle zvláštní plodina mohla být jedlá.
Bramborám tak ještě nějakou dobu trvalo, než se v českých domácnostech zabydlely – došlo k tomu až za vlády Marie Terezie, tedy někdy ve druhé polovině osmnáctého století.
Jenže jistý pan Brambora se svou ženou paní Bramborovou v našich končinách žili už o dvě století dříve. Jak je to možné? Znali snad rostlinu, která později v mnoha případech ochránila prostý lid před hladem, dříve než ostatní? Abychom tuto záhadu rozklíčovali, podívejme se na původ slova brambora.
Jak vzniklo slovo brambora
Podle Českého etymologického slovníku Jiřího Rejzka vznikl český výraz brambora podle názvu jedné z dnešních spolkových zemí Německa – podle Braniborska. Právě odtud se k nám totiž brambory podle všeho dostaly. Pro český lid se tak jednalo o „plodinu z Branibor“, a tak jí zdejší lidé začali říkat právě brambory.
Důkazem toho, že pro naše předky byly brambory jídlem braniborského či obecně německého původu, mohou být i některá nářeční pojmenování brambor. V jistých oblastech naší země se bramborám říkalo i přímo branibory či brantbory. A v dalších nářečích zní pojmenování brambor sice jinak, ale vyloženě německy – viz erteple z německého Erdapfel (= „zemní jablko“) nebo krumple z německého Grundbirne (= „zemní hruška“).[2]
O původu příjmení Brambora
Teď když víme, že slovo brambora souvisí s Braniborskem, začíná být jasno i v naší původní záhadě.
Jak je tedy možné, že se v českých zemích někdo jmenoval Brambora už dvě století před tím, než se sem brambory dostaly? Zkrátka proto, že jméno Brambora s bramborami nesouviselo. Když přestalo dostačovat rozlišování křestními jmény a začala se přidělovat příjmení, člověk braniborského původu mohl dostat právě příjmení Brambora. Podobně jako se člověku s polskými kořeny mohlo začít říkat Polák, Čechovi s německými předky Němeček nebo kovanému Moravákovi Moravec.
Někdy se cizí stane domácím
Když se někdo jmenuje Brambora dneska, asi bychom o něm klidně řekli, že má typicky české jméno. Ale jak jsme si ukázali, ve skutečnosti má jeho příjmení co do činění s Německem. Podobně brambory považujeme v současnosti za takřka národní poklad. Třeba taková Vysočina bývá nazývána bramborářským krajem a pěstování brambor tenhle region zásadně definuje. A hle – jde o plodinu americkou, kterou zprvu prostí čeští lidé ze strachu odmítali vůbec pozřít.
Někdy se zkrátka zbytečně obáváme cizosti a odmítáme jakékoliv novinky. Strach z neznámého je sice pochopitelný, ale snažme se s ním bojovat. Byla by totiž škoda, kdyby nás obavy z jinakosti připravily o četná bohatství, k nimž bychom při otevřené mysli měli dveře otevřené. Třeba o brambory, neřkuli o chipsy a hranolky.
[1] Český obrozenec a botanik Jan Svatopluk Presl dokonce ve svém Všeobecném rostlinopise o bramborách tvrdí, že jde o „největší užitek, který lidstvo z objevení Ameriky mělo“. (zdroj: Všeobecný rostlinopis. Díl 2 / J. S. Presl. – Praha : Kronbergr a Řivnáč, 1846. S. 1121)
[2] Podobně jako německé „zemní jablko“ či „zemní hruška“ ostatně vznikl i další český výraz pro brambory – zemák.
Napsat komentář