Přijde vám název tohohle článku poněkud bláznivý? Z pohledu dnešní češtiny je. Obracím se v něm totiž na vás třemi neobvyklými způsoby – onikáním, onkáním a mykáním. Na následujících řádcích si je stručně představíme a nakonec si prozradíme i něco o tykání a vykání.
Onikání
Když někdo oniká, znamená to, že oslovuje jednoho člověka pomocí třetí osoby množného čísla (místo ty/vy používá oni/ony/ona). Jde o jazykový prostředek, kterým se dá v běžné řeči prokazovat úcta (jako to běžně děláme vykáním).
Onikání se používá v řadě jazyků, třeba v dánštině nebo v němčině. A právě pod vlivem německého jazyka se tenhle způsob oslovování dostal i do naší mateřštiny – v češtině se hojně onikalo zejména v 18., 19. a v první polovině 20. století, a to navzdory našim obrozencům. Ti se totiž tenhle jazykový prostředek snažili vymýtit, protože ho považovali za jeden z mnoha zhoubných vlivů, kterými češtinu týrá němčina.
A jak takové onikání vypadá? Třeba takhle: Pane, co jste se v té knížce dočetl co se v té knížce dočetli?
Dneska se můžeme s onikáním setkat maximálně v legendárním televizním seriálu F. L. Věk, v knihách Karla Poláčka nebo třeba v židovských vtipech. V běžné řeči už se dávno nepoužívá. A když už se někde objeví, bývá použito spíš jako prostředek parodie.
Onkání
Když vás někdo oslovuje pomocí 3. osoby jednotného čísla (místo ty/vy používá on/ona/ono), tak vám zas onká. V češtině se na sebe lidé tímhle způsobem obraceli převážně v 18. století, ale v některých případech ještě i za První republiky.
Dojde mi pro pivo a nebude se nikde zdržovat. Ona už přišla ze školy? Uklidila ze stolu! Už ze zmíněných příkladů je jasné, v jakých situacích se onkání nejvíce používalo – při rozhovorech dospělých s dětmi nebo panstva se služebnictvem. Dnes můžeme říci, že v českém jazyce celému slavnému onkání dávno odzvonilo. Sporadicky se s ním můžeme setkat třeba v případech poněkud podlézavého oslovování – např. nadřízených (Dá si pan ředitel ještě kafíčko?).
Kromě češtiny se onkání vyskytuje i ve švédštině, finštině, italštině či polštině (v polském jazyce mimochodem na rozdíl od češtiny tenhle způsob oslovování nezanikl a dosud se používá jako standardní vyjádření zdvořilosti).
Mykání
Když o sobě (jakožto o jedinci) mluvíme v množném čísle (místo já používáme my), můžeme to po vzoru onikání a onkání nazvat mykáním. Tenhle stylistický prostředek však má i odbornější pojmenování – máte tu co do činění s autorským či majestátním plurálem.
Autorský plurál se v češtině používá pro vyjádření skromnosti (také se mu ostatně někdy říká i plurál skromnosti) nebo třeba spřízněnosti se čtenáři. A taky trochu proto, aby se v textu tak často neopakovalo egomaniakální zájmeno já. Často se autorský plurál objevuje v akademických pracích a vypadá třeba takhle: Domníváme se, že… Jak jsme zmínili v předchozí kapitole…
Do kategorie autorského plurálu se někdy řadí i tzv. inkluzivní plurál, jehož cílem je vyjádření solidarity či sounáležitosti s příjemcem textu (obsah sáčku vysypeme do vroucí vody), dále empatický plurál, v němž autor textu první osobou množného čísla označuje zejména adresáta, přičemž naznačuje svou účast s ním (jak jsme se vyspali, paní šéfová?), a v neposlední řadě také mateřský (rodičovský) plurál, kterým maminky, tatínkové či jiní pečující dospělí popisují události ze života svých potomků (my ještě nechodíme, pořád lezeme).
Nutno podotknout, že v češtině existuje i něco jako pejskařský plurál, jehož používáním mohou mimochodem (stejně jako je tomu u mateřského plurálu) vznikat vskutku bizarní výpovědi (vsadím se, že větu typu v noci jsme se třikrát pokakali jste už někdy zaslechli).
Majestátní (nebo taky královský) plurál zase používali panovníci nebo jiní významní představitelé státu či církve, aby dali na odiv významnost svého úřadu a vážnost svého postavení. Tenhle způsob vyjadřování vznikl za tzv. tetrarchie (po rozdělení moci v říši římské za Diocleciana). Během tohoto historického období vládli čtyři panovníci, přičemž každý z nich mluvil i za všechny tři ostatní (mj. za ně vydával i zákony). A také byl v souvislosti s ním oslovován množným číslem. Měla tak být nenápadně vyjádřena jednota a stabilita vlády.
V raném středověku pak došlo k hrubému nepochopení tohohle principu. Vladaři, Řehořem I. Velikým počínaje, o sobě začali po vzoru oněch čtyř panovníků referovat v množném čísle – i když mluvili jen a jen za sebe. A tak vznikl majestátní plurál a ruku v ruce s ním vlastně i vykání (králové o sobě zkrátka říkali my jsme král, a tak je ostatní obdobně i oslovovali – stylem vy jste král).
S královským plurálem se můžeme setkat třeba ve vlastním životopise Karla IV.: „Království toto jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediného hradu, který by nebyl zastaven se všemi příslušnými statky královskými, takže jsme neměli kde jinde bydliti, leč v domech městských jako jiný měšťan.“
A co si s tím vším počnou?
Ptáte se, k čemu je dnešnímu uživateli češtiny takové onikání, onkání či mykání dobré? Když jste s těmito nevšedními jazykovými prostředky obeznámeni, možná lépe pochopíte starší texty, v nichž se tyhle libůstky vyskytují. Nebo je třeba můžete používat k obveselení společnosti v hospodě.
Jinak je vám ale dneska onikání, onkání i mykání víceméně k ničemu. Člověk si v našich končinách bohatě vystačí s tykáním a vykáním.
Tak ještě pár slov k nim.
Ty, nebo vy?
Vykání se v češtině vyvíjelo od 15. století. Předtím si naši předkové prostě jen tykali. Důkazem toho budiž třeba úryvek z kroniky Václava Hájka z Libočan, který pojednává o kněžně Libuši – i té se jednoduše tykalo: „Tys naše paní a kněžna, tys naše mátě, tebe ctíti, tebe chváliti budeme my i naši budúci na věky.“
V průběhu historie se pak nepsaná pravidla pro to, kdy používat tykání a kdy vykání, měnila. Považme jen, jak je dnes pro nás nepředstavitelné, že dříve děti vykaly svým rodičům nebo že komunisté se snažili udělat ze všech soudruhy, kteří si mezi sebou bez výjimky tykají.
V současnosti je používání tykání a vykání v českém jazyce ustáleno a chtělo by se říci, že tenhle zavedený způsob, jak pomocí jazyka vyjadřovat úctu a důvěrnost, nedělá rodilým mluvčím naší mateřštiny žádné problémy. Jenže když se nad tím zamyslíte, musíte uznat, že leckomu to asi potíže činí. Na vině však obvykle není jazyková neznalost, ale buranství.
Takže na závěr dovolte pár základních rad:
- Pokud je důvěrně neznáte, prodavačům ve vietnamských večerkách či bistrech zásadně netykejte.
- Je-li někomu čtyřicet a vám šedesát, znamená to sice, že ve vašich dvaceti letech se ten druhý teprve narodil, ale rozhodně to není důvod k automatickému tykání.
- Když se v korporátu, na úřadě či v supermarketu stanete něčím nadřízeným, nezačněte mu hned z toho titulu tykat.
- Důvodem k tykání není ani fakt, že je váš komunikační partner stejného pohlaví jako vy (ano, i to se děje…).
Prostě, proboha, nejsou křupan a netykají lidem, kteří to od nich nečekají. Chápou to?
Napsat komentář