Bizarní, bizár či bizarnost, to jsou slova, která v současnosti používáme nesmírně často. Je to patrně tím, že právě takový je podle nás i dnešní svět. Bizarní. Vyrazme se proto na chvilku brodit v bizarní stoce slovního podzemí.
Jaký že to ten náš svět je, když je bizarní? Podíváme-li se do Akademického slovníku cizích slov, zjistíme, že bizarní znamená „podivný“, „neobvyklý“ nebo „zvláštní“. Slovník spisovného jazyka českého pak ještě přidává jeden význam – „podivínský“.
Je dnešní svět opravdu takový, nebo se nám tak jenom jeví? A pokud se nám bizarní pouze zdá, proč tomu tak je? A není to alarmující, že prostředí kolem sebe hodnotíme jako neobvyklé a podivné? To tady v Podzemí slov – skromném blogovém seriále o češtině – asi nevyřešíme. Pojďme se tedy alespoň podívat na pár bizarností, s nimiž se můžeme setkat v jazyce.
Déčko do slova bizarní nepatří
Jako vcelku bizarní se nám totiž může jevit i čeština. A nemusíme chodit daleko – můžeme zůstat u samotného slova bizarní. To je totiž uživateli našeho jazyka povážlivě často pustošeno. Řada lidí jej používá chybně, a to tak, že do jeho útrob vkládá zbytečné písmenko D. Jenže přídavné jméno bizardní není ničím jiným než bizarním patvarem.
Slovo, kterým se tady zabýváme, se totiž do češtiny dostalo z francouzského bizarre či italského bizzarro (= „rozmarný, podivný, smělý“). My jsme si k tomuto základu přidali standardně používanou českou příponu –ní a slovo bizarní bylo na světě. Žádné déčko tady nefiguruje.
Možná tenhle výraz někomu připomíná jiná slova – třeba adjektivum hazardní, a proto se do něj snaží násilím vecpat D. Ale v přídavném jméně hazardní je písmeno D součástí kořenu slova (podstatné jméno hazard + přípona ‑ní).
Žádné déčko zkrátka do slova bizarní nepatří – nemá v něm absolutně žádné opodstatnění.
Hravá a bohatá, nebo bizarní?
Bizarnost češtiny (respektive její hravost a bohatost – záleží na úhlu pohledu) se ukázala třeba i ve chvíli, kdy se do redakce České knihy rekordů ozval pan Kvapil z Českých Budějovic s tím, že vymyslel nejdelší české slovo. Dospěl k němu při přemýšlení nad čísly, která jdou nejhůře roznásobit 99krát. Zkrátka uvažoval nad čísly NEJZDEVĚTADEVADESÁTERONEROZNÁSOBITELNĚJŠÍMI. No není to bizarní? A je bizarní spíš zmíněné slovo (potažmo čeština, která jeho vznik umožňuje), nebo jeho autor?
Podobně bizarně mohou působit i palindromy. Tedy texty, které se čtou zepředu i zezadu stejně. Mým oblíbeným palindromem je třeba věta I ZEMAN LEŽEL NA MEZI. Bizarní, ale dokonalé.
Nebožáci s bizarními jmény
Náš jazyk může svou bizarnost předvést i zákeřně – třeba tím, že vám přisoudí vskutku neobvyklé příjmení. V minulosti tak například v naší zemi existovali nebozí lidé, kteří se jmenovali Přineskarladomů, Zlámaljelito či Zabilpivo. A výjimkou nejsou (dodnes) ani jedinci, kteří mají ve svém příjmení pravopisnou chybu. 57 Čechů se třeba jmenuje Zapoměl (když jsem mimochodem tuhle zajímavost sdílel na facebooku, příspěvek takřka okamžitě okomentovala jistá paní Nejeschlebová – její reakce zněla „ehmmmmm“).
Bizarní příjmení si navíc leckdy žije vlastním životem. Tak jako třeba jméno Ing. Pumprly ze Šumperka, který se proti své vůli stal majitelem nejobsáhlejší sbírky zkomolenin vlastního příjmení. Z dopisních obálek, novinových článků a dalších textů, v nichž se lidé snažili uvést jeho jméno, jich už nashromáždil celkem 60. A každá je jiná.
V češtině, slovech či písmenkách se zkrátka dokáže bizarnost projevit v plné kráse. Nebuďme z toho ale zasmušilí – všímejme si toho a bavme se tím. Když totiž dokážeme ocenit bizár, znamená to, že pořád ještě žijeme a navíc zůstáváme nad věcí.
Obrázky: JM, Pixabay.com, Canva.com
Napsat komentář