Některá česká slova se používají v mnoha různých slovních spojeních, po jiných zase při psaní či mluvení saháme jen zřídka. A pak jsou tu podivní slovní vyvrhelové, s nimiž nechce mít téměř nikdo nic společného. Jsou to často slova, která kdysi žila plnohodnotným životem. Měla svůj smysl, přátele i místo ve společnosti. Jenže postupně ztratila vše, co měla – od významu přes jasné zařazení až po schopnost samostatně existovat. Pokud opravdu existuje podzemí slov, tyhle zombie výrazy v něm najdete určitě.
Zmíněná slova dnes přežívají ve společenství češtiny jen díky tomu, že se zoufale drží jediného spojení. Jedné jediné fráze, která je chrání před jistým zapomněním a smrtí. Bez této fráze by okamžitě zmizela v propadlišti jazykových dějin.
Tihle jazykoví vyděděnci už nemají vlastní význam ani jasný slovní druh. Kdybychom je odtrhli od jejich posledního přítele – fráze, ve které přežívají –, nedávali by vůbec žádný smysl. Jsou jako lidé na okraji společnosti, kteří se zuby nehty drží svého jediného známého, aby se na ně nezapomnělo úplně.
Kdo jsou tedy tito záhadní outsideři češtiny? Když opustíme metaforu o jazykových vyvrhelech a zombících, můžeme si prozradit, že odborně řečeno jde o tzv. monokolokabilní slova či formy. Jedná se o prvky jazyka, které se dají (na rozdíl od běžných slov) kombinovat pouze s jedním nebo s několika málo jinými prvky (Nový encyklopedický slovník češtiny uvádí, že maximálně se sedmi). Zajímavé přitom je, že i tato nepatrná možnost kombinace chrání dané slovo před zánikem. V jazyce totiž platí, že když je nějaké slovo samo (nepojí se s jinými slovy), nedává jeho existence smysl. Výše zmíněný slovník uvádí, že „bez kombinace, v úplné izolaci, v jazyce není možné nic“.
Aby bylo jasněji, buďme konkrétní.
Monokolokabilní výrazy
Třeba takový výraz holičkách už dávno skoro nikdo nezná jinak než z ustáleného slovního spojení nechat někoho na holičkách (tedy „nechat někoho v problémech, bez pomoci“). Je to tedy výraz monokolokabilní. V dnešní češtině nemáme ani první pád holičky – máme prostě jen výraz holičkách, který se navíc používá pouze v jednom konkrétním vyjádření. Tenhle výraz tak ani neřadíme k žádnému slovnímu druhu, stejně jako mu nepřisuzujeme žádné jiné (gramatické) kategorie. Většina ostatních slov hraje všemi gramatickými barvami, ale tohle je prostě jen holičkách. Tečka.
Podobně pikle se v současné češtině vždycky musí kout (ustálené slovní spojení kout pikle znamená „tajně plánovat něco nekalého“). I když někdo tohle slovo použije samostatně – bez slovesa kout (zákulisní pikle, politické pikle), vždycky je to za předpokladu, že někdo ty pikle kuje. Bez kutí by zkrátka pikle přestaly existovat
Mezi monokolokabilní slova pak patří i pré či namále, která se v češtině dají pouze „mít“ (mít pré znamená „mít volnou ruku“, mít namále pak „být blízko nějakému průšvihu nebo neštěstí“).
A jsou tu i další podivíni. Třeba šlak, který vždycky někoho trefí (trefil ho šlak znamená, že ho ranila mrtvice nebo že se hrozně rozčílil) nebo tratoliště, které máme v češtině jen ve spojení tratoliště krve (tedy kaluž krve). A monokolokabilní je i slovo třetice, neboť jej dnes používáme jen ve spojení do třetice (všeho dobrého).
Nenechme se zavřít do jediné bubliny
Jaké ponaučení si můžeme z monokolokabilních výrazů vzít do života? Možná to, že bychom se neměli upínat k jediné věci. Neomezujme svůj pohled na svět na jediný kontext a nezavírejme se dobrovolně do uzavřené bubliny, ale občas nahlédněme i do jiných.
Když se totiž až moc upnete na jeden jediný vztah, na jednu jedinou myšlenku nebo na jednu jedinou činnost, riskujete, že bez ní váš život úplně ztratí smysl. Tak jako upadne v zapomnění prapodivné monokolokabilní slovo, když se v našem jazyce přestane používat ta jediná fráze, v níž se vyskytuje.
Napsat komentář