Den přeslavný jest k nám přišel. Proč je v předchozí větě ono jest? A čímže to Ježíšek v Betlémě obdarovává příchozí, když rozdává štědrovničky a trojníčky? To je jen hrstka otázek, které mohou dnešním uživatelům češtiny klást tradiční vánoční písně a koledy. Pojďme se podívat do podzemí slov, s nimiž se setkáváme víceméně jen o Vánocích.
Den přeslavný k nám přišel, nebo jest k nám přišel?
Vraťme se k přeslavnému dni, který „jest k nám přišel“. Dneska bychom prostě řekli, že „k nám přišel“. Z našeho pohledu nadbytečné sloveso být (ve tvaru oznamovacího způsobu přítomného času) se ale vyskytuje i v dalších koledách. Podívejme se třeba na (o něco méně známou) píseň Slyšeli jsme v Betlémě, kde se zpívá:
„Přišli jsou tam pastýři,
chtěli hráti na dudy.“
Jev, o němž je řeč, je hned na prvním řádku úryvku: „přišli jsou tam pastýři“. Už tady sice není knižní jest, ale pomocné sloveso být (tentokrát ve tvaru jsou) tady nechybí. Současný posluchač se může ptát: Takže co se v té písničce zpívá? Že ti pastýři přišli, nebo že tam jsou?
A pojďme si uvést ještě jeden příklad – v textu písně Veselé vánoční hody stojí:
„Přišli chudí pastuškové,
zpívali jsou chvály nové.“
Zpívali jsou. Cože?
Všechny zmíněné příklady, které jsme našli v koledách a vánočních písních, mají společného jmenovatele. Jedná se tady o tzv. perfektum – složený slovesný tvar, který se našem jazyce hojně používal až do začátku šestnáctého století. „Den přeslavný jest k nám přišel.“ „Přišli jsou tam pastýři.“ „Zpívali jsou chvály nové.“ Možná vám tyhle věty připadají zvláštní a možná přesně nevíte, jak si je vyložit. Ale je to vcelku snadné.
Pojďme si vybrané úryvky trošičku pozměnit a hned bude vše jasnější. Třeba takhle:
„Den přeslavný jest k nám přišel.“ → „Ty jsi k nám přišel“
„Přišli jsou tam pastuškové“ → „Přišel jsem tam já.“
„Zpívali jsou chvály nové“ → „Zpívali jsme chvály nové.“
Pozměněné věty pořád obsahují pomocné sloveso být, ale už na nás z dnešního pohledu působí přirozeněji. Jak to? O co tedy v těch koledách kráčí?
Jádro pudla spočívá v tom, že dnešní čeština funguje trošku jinak než její předchůdci. V současnosti se děti zhruba ve čtvrté třídě základní školy učí, že tvary minulého času jsou složeny z příčestí činného a z přítomného času pomocného slovesa být (např. zpíval jsem), zatímco ve 3.osobě čísla jednotného i množného se zmíněné pomocné sloveso vynechává (např. on zpíval).
Jenže se nevynechávalo vždy – tohle pravidlo se v českém jazyce prosadilo až na zmíněném počátku šestnáctého století. Dneska tak říkáme já jsem zpíval, ty jsi zpíval, ale ona zpívala, oni zpívali… Naproti tomu dříve se pomocné sloveso být přidávalo i k třetí osobě (on jest/je zpíval, oni jsou zpívali). A protože řada koled či vánočních písní vznikla dříve než v šestnáctém století, vyskytují se v jejich textech i tyhle tvary, které nám dneska přijdou nepřirozené.
Ráčil vzít na se. Proč ne na sebe?
Další podivuhodnost se objevuje třeba v oblíbené vánoční písni Narodil se Kristus Pán:
„Člověčenství naše, veselme se,
ráčil vzít Bůh na se, radujme se.“
Každoročně o Vánocích zpíváme, že člověčenství ráčil vzít Bůh na se. Ani tenhle tvar bychom dnes v běžné řeči nepoužili, že ne?[1] Pro objasnění se musíme opět vrátit do minulosti, konkrétně na přelom patnáctého a šestnáctého století.
Z této doby totiž pochází nejstarší notované zápisy zmíněné koledy. A v této době se v češtině pracovalo se zájmeny i inkriminovaným způsobem – po předložkách se daly používat i jejich krátké tvary. Vedle pro tebe se běžně používalo i pro tě a na sebe bylo rovnocenné s na se.
Nesrozumitelná slovní zásoba v koledách
Není to jen gramatika (tedy logická a strukturní pravidla, jimiž se řídí stavba vět, větných členů a slov), která nás může v koledách a vánočních písních mást. Často můžeme narazit na neporozumění i u samotných slov a jejich významů.
„On rozdává štědrovičky,
jabka, hrušky i trojníčky.
Za naše zpívání, za koledování
dej nám Pán Bůh své požehnání.“
Co že to ten Ježíšek rozdává? Jablka a hrušky, jasně. Ale co jsou to ty štědrovničky a trojníčky? Pro odpověď si můžeme zajít do dostupných slovníků (třeba do proslulého Jungmannova Slovníku česko-německého z roku 1838) nebo do Českého jazykového atlasu, který mapuje česká nářečí.
Tam zjistíme, že štědrovnice nebo štědrovnička je vlastně vánočka (popř. „druh koláče, který se jí na Štědrý večer“) a trojníček je drobná mince. To už přece jen smysl dává.
V oblasti slovní zásoby toho vedle výše zmíněných příkladů najdeme v koledách mnohem víc. Ve vánočních písních je zakonzervovaná i řada slov, která sice ještě úplně nevyhasla, ale s velkou pravděpodobností mají namále.
Tak třeba: „A co my ti, nuzní, dáme?“ Víte ještě, že nuzní znamená chudí (mající nouzi)? A vědí to i vaše děti či vnoučata? Ostatně je i otázka, jestli bychom dnes bez koled věděli, kdo to je pacholátko, co dělají takoví pastuškové, jakého ptáčka označuje nářeční výraz žežulička nebo co to vlastně znamená vinšovat.[2]
Věci minulé je dobré znát. Nejen v jazyce
Ať už tak máte Vánoce rádi, nebo se vždycky od začátku prosince těšíte, až bude po všem, lidové koledy nezatracujte. Už proto, že tyhle písničky uchovávají střípky historie našeho jazyka. Čeština se neustále vyvíjí, ale její předchozí stádia jsou pořád její součástí. A občas jejich střípky vykouknou z podzemí na světlo, aby podaly svědectví o minulosti. Třeba právě prostřednictvím koled či jiných lidových písní.
Právě proto, že se řada starších jevů tu a tam objeví i v dnešní moderní době, je dobré o nich vědět a rozumět jim. A neplatí to jenom pro jazyk, respektive v jiných sférách je to často o mnoho důležitější.
Zajímejme se proto o svou historii, protože ona se může jednou za čas nenápadným detailem přihlásit o slovo a (ne)mile nás překvapit, uvést do rozpaků nebo potrápit. Když půjde o nesrozumitelné slovo ze starší češtiny v textu vánoční písně, nebude ještě tak zle. Ale když do dnešních dnů problesknou zašlé časy, v nichž bývalo ouvej, buďme na to připravení a mějme na paměti, o jaké časy šlo.
[1] A to ještě nechme stranou, že původně v této písni stálo na sě (sě je totiž dobový tvar pro se).
[2] Tady jsou pro jistotu významy zmíněných slov: pacholátko je chlapeček, pastuškové pastýři, žežulička kukačka a vinšovat znamená přát.
Napsat komentář