Do žánrové škatulky jménem sci-fi se toho vejde spousta. Podle slovníkové definice jde totiž o díla (filmy, romány, ale i třeba videohry) „s vědecko-fantastickou tematikou“ a těch už v historii lidstva vzniklo z nějakého důvodu mnoho. Pojďme se proto pro zajímavost vydat do vědecko-fantastických uliček slovního podzemí a nechme se překvapit, co v jejich temných zákoutích objevíme.
O původu sci-fi
Začněme u samotného slova sci-fi. To je zkrácenou variantou delšího označení science fiction, jehož původ je zřejmý – do češtiny jsme jej bez jakékoliv změny přejali z anglického jazyka (science = „věda, vědecký“, fiction = „smyšlenka, beletrie“). V českých výkladových slovnících tak opravdu figuruje nečesky vypadající výraz science fiction. Ten se přitom v naší mateřštině zabydlel tak, že je nesklonný (nemusíme si lámat hlavu s jeho skloňováním, neboť ve všech pádech má stejný tvar) a může se vyskytovat v ženském i středním rodě. Totéž pak platí i pro kratší podobu sci-fi (spisovné je to sci-fi i ta sci-fi).
Co se týče historie, výraz se poprvé objevil v roce 1851, kdy jej použil anglický básník a publicista William Wilson. Díky němu dnes říkáme sci-fi kulturním dílům, která se často odehrávají ve vesmíru, v budoucnosti či v alternativní historii a v nichž se vyskytují spekulativní technologie či přírodní jevy, popř. dosud neznámé formy života.
Dobrá i špatná díla
Jak už bylo řečeno, v žánru sci-fi toho vzniklo a vzniká spousta. Často jde přitom o pozoruhodná umělecká díla, o jejichž kvalitách není pochyb. Vždyť k žánru sci-fi se dají zařadit některé texty českých klasiků, jako je Karel Čapek (R.U.R., Válka s Mloky, Krakatit), Svatopluk Čech (Pravý výlet pana Broučka do Měsíce) či Jakub Arbes (Svatý Xaverius). Dále sem samozřejmě patří i Jules Verne, Arthur C. Clarke nebo Isaac Asimov. A někdy bývá dokonce za sci-fi knihu označován i Komenského Labyrint světa a ráj srdce.
Jenže jak kdysi řekl spisovatel science fiction Theodore Sturgeon, „90 procent čehokoli jsou hovadiny“.
A tak vedle neoddiskutovatelných velikánů se nezřídka pokusí sci-fi knihu, film nebo třeba divadelní hru vyplodit i méně zdatný autor. To pak přichází na svět dílo, pro které máme v češtině hezké pojmenování fantazmagorie.[1] A i tento výraz je po bližším ohledání jeho podzemí nesmírně zajímavý.
Fantazie magorů?
Slovo fantazmagorie v češtině podle slovníkové definice označuje „vidinu“, „přelud“ nebo „obraz vyvolaný podrážděnou fantazií“ a jeho konotace jsou veskrze negativní. Schválně jsem se na sítích zeptal členů své sociální bubliny, co si pod slovem fantazmagorie představí, a výsledky mě nepřekvapily. V odpovědích se opakovaly výrazy jako hloupost, nesmysl, bizár či páté přes deváté a jednou se objevila i zmínka o mysli, která je ovlivněná halucinogeny.
V současnosti je zkrátka pro uživatele češtiny fantazmagorie synonymem pro bláznivinu beze smyslu. Etymologie tohoto slova tomu však příliš neodpovídá.
Do naší mateřštiny se totiž tohle slovo (které mimochodem původně označovalo hororové divadlo) dostalo z francouzského výrazu fantasmagorie, jenž vznikl z řeckých slov fántasma (= „zjevení“) a agoreúo (= „veřejně mluvím“).
Ve své podstatě tak fantazmagorie označuje scénu, při níž někdo veřejně vypráví o svém zjevení.
V češtině se tedy zmíněný původní význam zajímavě posunul. Nový, lehce pokřivený význam tohoto slova si přitom začal žít vlastním životem. A to tak, že dal dokonce vzniknout úplně novému slovu, které je díky tomu naprostou raritou – objevuje se jen v českém jazyce. Zmíněným slovem je podstatné jméno magor, které v češtině funguje jako nadávka nebo označení blázna a pomatence.
Uvedené slovo vzniklo mylným rozkladem původního výrazu fantazmagorie. Ten uživatelé českého jazyka sice správně intuitivně považovali za složeninu, ovšem předěl mezi dvěma původními slovy viděli o písmenko dál, než měli. Ve druhé části slova fantazmagorie navíc nespatřovali veřejnou promluvu (agoreúo), ale hledali tam autora oněch bláznivin beze smyslu, tedy nějakého pomatence. A právě proto začali říkat bláznům magoři.
Striktně vzato však ve slově magor nic o bláznovství obsaženo není. Maximálně bychom tam mohli hledat něco o veřejných projevech.
Byl Jirous magor?
Líbí se mi myšlenka, že lze tuhle překvapivou informaci vztáhnout na přezdívku básníka a vůdčího představitele českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, kterému se říkalo právě Magor. V literárněhistorických pojednáních či rozličných memoárech totiž obvykle najdeme k jeho pseudonymu jen stručnou poznámku, že se Jirousovi říkalo Magor kvůli jeho častým bláznivým či opileckým kouskům.
Jenže dílo Ivana Martina Jirouse je natolik významné, krásné a naléhavé, že by byla škoda brát tohoto autora jen jako blázna a opilce. Co takhle proto začít vnímat Magora (v souladu s původním významem řeckého slova agoreúo) hlavně jako člověka, který veřejně promlouval, neboť měl co říct? Myslím, že si to jeho texty zaslouží.
Pokud je neznáte, určitě se na ně podívejte. Třeba v monumentálním souhrnném vydání Jirousova básnického díla, které nese název Magorova summa. Stojí to za to.
Nějak už se mi kreatury
příčí strkat do literatury
zdá se mi potom že jsem jejich
raději píšu o andělích
(Ivan Martin Jirous, Magorovy labutí písně)
[1] Možná vás to překvapí, ale podle slovníků a pravidel pravopisu se v tomto slově opravdu nepíše S, ale Z.
Obrázky: JM, Pixabay.com, Canva.com
Napsat komentář