3 + 3 vánoční slova, která nás poučí o světě i o nás samých

Výprava do slovního podzemí mnohdy nepřináší jen poučení o češtině, ale i o nás lidech a taky o světě, v němž žijeme. Nejinak je tomu v případě následujících výrazů, které souvisí s Vánocemi.

Slovy, která explicitně vyjadřují, jaké by Vánoce měly být, se to v době adventu jen hemží. S abstraktními výrazy, jako je štědrost, pospolitost či pokoj lidí dobré vůle, se setkáváme na každém kroku. A stejně tak koncem roku často čteme či slýcháme o tom, že má někdo vánočního ducha, jiný že je ve sváteční náladě a všechny dohromady že nás uchvátila vánoční atmosféra.

To vše je hezké a žádoucí, ovšem víme pořád, co zmíněné fráze znamenají? A pokud ano, opravdu se podle toho o Vánocích chováme? Odpověď nechám na každém z nás.

Pojďme se ale podívat na pár vánočních slov, v jejichž podzemí se dají (minimálně tedy při troše fantazie) najít moudra, která bychom si mohli aspoň o těch Vánocích uvědomit.

1. Vánočka jako symbol rozmanitosti

Oblíbené vánoční pečivo ze spletených pramenů těsta má v češtině celou řadu pojmenování. Vedle nejrozšířenějšího označení vánočka se v rozličných českých nářečích (z nichž některá jsou stále živá, jiná téměř zaniklá) můžeme setkat i s pojmenováními houska, husce, štědrovnice, štědrovka, vandrovnice, žemle, pletenka, pletenice, pletenec, štrycle, trucle či štrucle.

Třebaže se tomuhle vánočnímu pečivu říká pokaždé jinak, vždycky jde o pochoutku, bez které si na daném místě často nedokážou představit vánoční pohodu malí ani velcí.

A podobně je to i s lidmi. Každý jsme jiný, ale v každém z nás je něco dobrého. Tak jako ve vánočce, husce či strycli.

Když už jsme u těch nářečí, zajímavou rozmanitost můžeme sledovat i v označení druhého vánočního svátku (26. prosince). Tomu se totiž v naší zemi říká Štěpán (podle patrona, jemuž je tento den zasvěcen), koleda (protože se v tento den chodívalo koledovat), prostřední svátek (to podle analogie s Velikonočním pondělím, které dříve stávalo uprostřed oslav – zasvěceným dnem bylo pak ještě úterý) nebo také výrazy označujícími sušenou bobuli vinné révy – rozinka/hrozinka/hrozno/cibébí/vajnperla (podle toho, že na sv. Štěpána končívali čeledíni a děvečky svou službu a na rozloučenou dostávali koláč, který byl zdoben mj. právě rozinkami).

2. Perníčky, které nám připomínají historii

Víte, proč se perníku říká zrovna perník? Možná vás to překvapí, ale je to podle slova pepř. Původní recept, podle nějž se perník vyráběl, totiž obsahoval pouze tři ingredience: mouku, med a pepř. A právě podle poslední zmíněné suroviny dostala tahle dobrota i svůj název. Nejprve se jí začalo říkat peprník, což ale naši předkové časem zjednodušili na perník. Prostě proto, že se jim to lépe vyslovovalo. A tak se stalo, že o Vánocích pečeme zrovna perníčky.

I když se dnes do perníčků přidává celá řada dalších surovin (třeba zázvor či skořice) a pepř už tu nehraje tak významnou roli, pořád tomuhle cukroví říkáme perníčky. A to je dobře. Jak totiž praví dávné moudro, na minulost bychom neměli zapomínat, protože jinak si ji budeme muset zase zopakovat. V případě perníčků by nám to asi nevadilo, ale v ostatních případech to může být pěkný průšvih.

Mimochodem: zatímco v češtině vzniklo pojmenování perníčků podle pepře, v jiných jazycích stála u zrodu názvu tohoto cukroví jiná surovina – zázvor. Třeba v angličtině se perník řekne gingerbread (doslova „zázvorový chleba“), v italštině zase pan di zenzero (italsky se zázvor řekne zenzero).

3. Prosinec zvěstující naději

Zajímavé poučení můžeme objevit i v podzemí slova prosinec. Označení posledního měsíce v roce totiž patrně vzniklo z praslovanského slova prosinoti, jehož významem bylo „problesknout“ (samotné sloveso prosinoti se pak vyvinulo z výrazu sinoti, které znamenalo „svítit, zářit, blýskat se“). Prosinec tedy dostal své jméno na základě toho, že jde o dobu, kdy slunce probleskuje mezi mraky.

Dvanáctý měsíc našeho kalendáře má zkrátka už ve svém pojmenování obsažen fakt, že nejde jen o období, v němž délka noci dospívá ke svému příšernému vrcholu. Světlo se stále alespoň tu a tam objevuje. A co víc – ve stejném měsíci dokonce získává nad temnotou převahu. Nastává zimní slunovrat, po němž začínají být dny zase delší a světlejší.

I tuhle prosincovou hru s nocí a dnem si můžeme pro poučení převést do jakékoliv jiné oblasti. Ačkoliv se nám totiž kolikrát zdá, že je všude kolem bezbřehá temnota, určitě už někde probleskává slunce, aby se nakonec přihlásilo o slovo docela. Tak jako v prosinci.

Pro zajímavost: Původ slova prosinec má i další výklady, které však s největší pravděpodobností spadají do kategorie lidové etymologie (jde tedy o výklady, které jsou nevědecké a neověřené). Jeden z nich říká, že tohle slovo vzniklo z podstatného jména proso (podle toho, že se právě v prosinci jedla prosná kaše). Další výklad hovoří o souvislosti prosince s prasaty (protože se koncem roku dělalo hodně zabíjaček). A setkat se můžete i s názorem, že výraz prosinec vznikl ze slovesa prosit (na základě souvislosti s vánočním koledováním). Podle odborníků jde ale ve všech zmíněných případech opravdu jen o výplody lidské fantazie.

Odhalujte tajemství vánočně laděných slov

Nečekané a poučné souvislosti bychom mohli najít i v podzemí mnoha dalších slov, která používáme v období adventu a Vánoc.

Jesličky od slova jíst

Například jesličky jsou jasným důkazem toho, že věci, které se nám jeví vznešené, vážné a oduševnělé, mohou být ve skutečnosti dost přízemní. I když je dnes totiž spojujeme zejména s narozením Ježíška, původně označovaly výhradně krmelec. Etymologicky souvisí jesle se slovesem jíst (z něj výraz vznikl podobně jako třeba podstatné jméno housle od slovesa housti). Tohle pojmenování zkrátka vzniklo na základě toho, že označuje místo, kam se dává potrava pro zvířata.

František, který nemá nic společného s vlastním jménem

Slovo františek nás zase poučí o tom, že i když se něco zdá být naprosto jasné, skutečný stav věcí může být úplně jiný. Původ výrazu, který podle slovníku označuje „malý jehlan z pryskyřice vydávající po zapálení vonný dým“, by totiž většina z nás na první dobrou spojila s nějakým živým Františkem. Jenže františek (s malým F) s Františkem (s velkým F) vůbec nesouvisí.

Do češtiny se totiž františek s malým F dostal z anglického podstatného jména frankincense (= kadidlo), jež původně vzniklo z latinského slova incendere (= zapálit). Našim předkům přitom cizojazyčné označení oné vonné věcičky připomínalo něco, co dobře znali – vlastní jméno František. A tak ji začali označovat úplně stejně, jen s malým počátečním písmenem.

Punč s pěti ingrediencemi

Nebo třeba punč. Tohle slovo se do češtiny dostalo přes němčinu a angličtinu až z hindštiny. V ní má přitom původ ve výrazu panč, které označuje číslovku pět. Horkému aromatickému nápoji zkrátka jeho dávní autoři začali říkat punč podle toho, že do něj patřilo přesně pět ingrediencí.

Schválně jsem se podíval na složení punče, který jsme si letos koupili domů. Ingrediencí je v něm navzdory původní receptuře, která je obsažena i v samotném názvu nápoje, hned šest. Domnívám se, že šestou surovinou, kterou lidstvo za ta léta do vánočního nápoje přidalo, je tu „syntetické červené barvivo E122“.

A vida – i tady se dá najít poučení, byť trošku přízemnější: nekupujte si punč v hypermarketu, ale radši si ho udělejte sami.

Přeju vám hezké, klidné a radostné svátky. Plné nejen krásných, ale i smysluplných slov.

Šťastné Vánoce!

Obrázky: Pixabay.com